Ahoj, jsem Marie. Autorka Zahradnického kalendáře.
A tohle je můj zahradnický příběh.
Většina z nás prošla obdobím, kdy zahradu, a cokoli na ní kromě zralých jahod, nesnášela. Nejsem výjimka. Někdy od 13 let jsem trpěla vždycky, když naši oznámili, že se jede na chatu. Ještě stavění chaty, to ušlo. Nebo něco otrhat. A sníst. Ale sázet??? Plít??? Dodnes mám trauma na podzim a na jaře z toho, že je třeba „udělat jahody“. Nesnáším to. A zkouším různé „líné techniky“, jak to obejít 😊. Mimochodem, víte, že lenost je největší hybná síla pokroku?
Tak jak jsem se k tomu zahradničení dostala?
Když jsem se ve 23 odstěhovala od rodičů, bydlela jsem v řadovém domku u mé babičky. Za domem byla malá zahrádka, kde jsem jako dítě nikdy nesměla nic dělat, ani nic trhat, jen způsobně sedět a dívat se na kytičky, včeličky a poslouchat vyprávění staré prababičky. A najednou babička řekla, ať si tam dělám, co chci. Jo, i tu hrušku pokácejte, stejně z ní nic není. Po roce se babička s dědou odstěhovali, a rok na to jsem měla batole, co spalo i přes den dlouhé hodiny, ale jen doma v postýlce. Co s volným časem? Bylo třeba upravit zahradu, až na jaře začne běhat, aby bylo kam dát píseček a bazének. A tak zatímco má prvorozená dcera vyspávala po obědě, já denně brala do rukou rýč a krumpáč. Předělala jsem celou svou první zahradu. Když to všechno povyrostlo a začalo to vypadat tak, jak jsem to chtěla mít, odstěhovali jsme se. Už s dvěma malými dcerkami.
Moje druhá zahrada
Nový dům měl zahradu asi 400 m2. Původní majitelka si z ní vyrýpala všechno, co šlo. Zbylo tam pár keřů zubožených od jejich psů a hromada kráterů. Začala jsem znovu od nuly. Už jsem měla literaturu, a nějaké zkušenosti. Další jsem sbírala od sousedů a babek na trhu. Jak jsem se pouštěla do dalších akcí, začaly se mi vybavovat chvilky z dětství. Kdy mi můj děda na jeho zahradě trpělivě vysvětloval, jak se sází rajčata a jak se vyštipují. Jak se sází brambory. Jak se stříhají stromy. Jak se trhají okurky. Pomáhala jsem mu jako malá se vším. Na jeho zahradě jsem žasla nad broučky a žížalami, pozorovala ptáčky, koukala, kdy už budou třešinky dost červené. Sázela jsem jahody, cibuli a kedlubny. Sela hrášek a mrkvičku. Nejradši jsem vybírala brambory. To bylo dávno předtím, než mi bylo 13 😉. Tam byla má láska k přírodě. Semínko, které se schovalo na prahu dospělosti, když mu nedovolili stát se zahradníkem. (viz můj příběh Jak jsem se nestala zahradnicí).
Když i má druhá zahrada začala nabývat tvarů, přišel zásadní životní zvrat, a já se se stále malými dcerkami stěhovala do bytu s malým balkonem. Rozdala jsem všechny knihy, zařekla se, že už nikdy nebudu žádnou zahradu předělávat. Že mi stačí truhlíky na oknech a pár rajčat na balkoně.
Po pár letech (!) v bytě jsem zjistila, že 200 metrů od nás je zahrádkářská osada. Během 2 měsíců už jsem tam vlastnila zahradu. Tu, kde hospodařím dodnes.
Moje třetí zahrada
Má pro mě od prvního dne zvláštní kouzlo. Je tu takový klid. Taková radost. Sousedi sem moc nechodí. A když, tak rádi. Proto asi ta pozitivní energie. V té době jsem pracovala v továrně a denně jsem promluvila s asi stovkou lidí. Vypisovala jsem papíry, které musely být, ale vlastně nikoho nezajímaly. Na zahradě jsem byla většinou sama. Já, klid, ruce v hlíně… Práce, která je vidět, když ji udělám. Něco, co má smysl. Pamatuji si na první sklizeň česneků. Jak jsme je s mladší dcerou hrdě vyndavaly a fotily se s nimi. Jak jsme počítaly první ořechy. I po 10 letech vím, že jich bylo 52. Na ten pocit, když jsem dopoledne vyběhla pro první brambory do záhonku a v poledne byly na talíři. Žluté a voňavé.
Původně to mělo být místo, kde budeme s dcerami trávit odpoledne a večery hlavně v letních měsících. Měla tam být velká terasa se stolem, kde by se dalo pohodlně jíst i dělat úkoly. Taky prostor pro hry, houpačka a ohniště. Rok poté jsem ale koupila nedaleko átriový domek. Malá zahrádka v átriu (moje čtvrtá!) na každodenní relax venku stačí. Grilování je tu taky pohodlnější. A nemusí se do kopce. Dcery povyrostly, potřeby se změnily. Z mé třetí zahrady se stala má oáza radosti. Ostatní sem chodí jen výjimečně. Nikoho nenutím. Vím, že kdo si má najít cestu, najde si ji.
Život je změna
Moje třetí zahrada mi pomohla v době další velké životní změny. Když jsem se začala ztrácet ve svém životě a zoufale hledala radost, na které začít stavět znovu, uvědomila jsem si, kde jsem opravdu šťastná. Kde zapomínám na čas i únavu. Kde cítím život a vnímám jeho krásu ve všech podobách. Uvědomila jsem si, kolik mám za celý život zahradnických zkušeností. Kolika lidem radím, co a jak pěstovat. Rozhodla jsem se sdílet svoji radost i zkušenosti veřejně – založit si zahradnický blog a možná jednou i sociální sítě.
Nic jsem o tom nevěděla. Když jsem zjistila, že socky jsou technicky jednodušší a nic to nestojí, změnila jsem pořadí. Mladší dcera mi založila Instagram a pomohla mi s prvními příspěvky. Naučila mě stříhat videa a upravovat fotky. Ale to už je jiný příběh.
PS: Mimochodem, právě jste dočetli můj historicky první článek na mém zahradnickém blogu. Takže … sny se plní. I když to někdy trvá déle, než se na začátku zdá.